Madridský půlmaraton, tentokrát bez běhu

S bolavými achilovkami a s probíhající kúrou rázovými vlnami jsem se tento rok nezařadil do koridorů před startovní branou, nýbrž jsem postával s foťákem asi třista metrů za ní, abych cvakl probíhající kamarády. V třicetitisícovém davu se fakt hledali blbě a takového Jirku Moulíka jsem na trati nezahlédl ani jednou.
Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero.  A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.

Klárka má 18!

Už je to tady, máme doma o dospěláka víc.

 

Velikonoční focení

Velikonoční koledu jsme přestali pěstovat, Klára nechtěla zůstat doma a tak se ke mně přidala, že si uděláme fotografický autovýlet. Nejdřív jsme se na chvíli stavili u rodičů v Jablonci a pak se pomalu, pohodově šinuli směrem na Kozákov. Krajina kolem byla v plném květu, na severu se bělaly zasněžené hřebeny Krkonoš, kopce v podhůří co chvíli nabízely nádherné výhledy.

Před Velikonocemi na Jižní Moravu

Někdy v únoru jsme se domluvili, že využijeme dva dny z dlouhého velikonočního víkendu a uděláme si výlet na Jižní Moravu. Jen ve třech, Alice cestu striktně odmítla. Aspoň se mohla doma postarat o Pipina. Páteční dopolední cesta po D1 byla hotové utrpení. Všude bouračky a zácpy, jen do Velkých Bílovic nám to trvalo čtyři hodiny. Projeli jsme si Vinařskou ulicí kolem sklípků a vinic až ke kapli na Hradišťku, odkud je kouzelný výhled na vinice v širokém okruhu. Do Mikulova jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Oproti loňské listopadové, propršené návštěvě cestou ze sklípku zde tentokrát skoro nebylo k hnutí. Turistů mraky. Hodili jsme zavazadla do penziónku Husa v židovské čtvrti pod zámkem a vyrazili na obhlídku. Nejvíc to žilo na náměstí, kde probíhal velikonoční jarmark. Zakoupili jsme tři vinné skleničky a začali koštovat u vinařských stánků. Posilněni pár decinkami bílých vín, škvarkovými tyčkami a praženými mandlemi jsme obrátili kroky do vršku ke Kozímu hrádku a židovskému hřbitovu. Odpolední slunce hřálo a celou scenérii pěkně malovalo do zlatých barev. Když jsme se vrátili na náměstí, prodejci už balili své stánky. Honem jsme dočepovali ze zbytků podávaných vín, poseděli, nasávali atmosféru a nakonec se šli schovat před plíživým chladem do (Ne)vinné kavárny. Klárka na rozdíl od nás dospělých vínu moc zabrat nedala, za celé odpoledne zvládla dvě deci. Ale dobře, do ničeho jsme ji nenutili...
Trochu jsem bojoval s lenností, ale nakonec se donutil vstát ve čtvrt na šest a ostrým tempem pochodovat na Svatý kopeček, abych tam zachytil východ Slunce. Východní strana kopce byla bohužel hustě zarostlá stromy, takže jsem mohl zapomenout na kýčovité snímky rudého kotouče pomalu lezoucího zpoza obzoru. Tak aspoň ranní kapli z jedné strany ozářenou právě vyšlým sluncem, z druhé měsícem v úplňku. Atmosféra na kopci byla úžasná, jako stvořená k meditaci. A nikde nikdo.
Po snídani jsme se s Mikulovem rozloučili a přes rakouské vesničky a městečka se přesunuli do Znojma. Prošli jsme si staré město, hradby nad Dyjí, nakoukli do kostela Svatého Mikuláše, v parku si pochutnali na výborné zmrzlině, sedli do auta a celkem pohodově se dostali zpět domů.

Alice má narozeniny

Ve středu jsme oslavili Aliččiny narozeniny, v sobotu najela Marcelína s mládeží, v neděli podnikla zatím svou nejdelší cestu autem mamka z Přelouče, a tak jsme se sešli komplet.