Vánoční tradice

Jako každý rok jsme pekáč naplnili vodou, do misek nakrájeli barevné vosky a sesedli se kolem stolu, abychom se během odpoledne pověnovali provozování tradic - pouštění skořápkových loděk a lití olova. Tedy vosku, olovo došlo. Loďky z letošní ořechové sklizně si nejdřív plavaly každá, kam chce, můj svíčkový dvojstěžník se dokonce hned po spuštění na vodu potopil, ale nakonec se nějakou záhadnou silou všehomíra spojily dohromady a společně dohořely do posledních zbytků vosku.
Lití olova bylo mnohem zábavnější. Teda jak pro koho. Zjevy, které vznikaly po vylití vosku z mého tyglíku, žádnou růžovou budouscnost neslibovaly. Duch přinesl pokušení k hříchu, papoušek zase klepy, teprve do třetice se povedl anděl s příslibem tělesných rozkoší, takže dobrý. Některé povedené kousky, jako Ivčin senzační tyranosaurus nebo Aliččin superbike bohužel ve výkladovém listu chybí a tak se o jejich významu můžeme jen dohadovat.
Letos nám také přímo na Štedrý den rozkvetly barborky, štěstího tedy budeme mít v chalupě až po střechu, což je fakt príma. Kdybychom si totiž měli malovat budoucnost podle slov našeho faráře, který se na večerní mši tradičně rozvášnil, asi bychom si to rovnou hodili přesnejbližší větev. Tentokrát nad jeho mudrováním kroutil hlavou nejeden bohabojný křesťan i pohan. Obávám se, že kdyby nebylo holek, co zpívaly na kůru, byla by účast v kostele poloviční.
Zbytek dárků jsme si rozbalili až po mši. Naše puberťačky měly ze všech upřímnou radost, z čehož jsme zase měli velkou radost my s Ivčou, protože u nich v téhle době jeden nikdy neví...