Králova řeč

Máme rádi Colina Firtha a Martin Stránský nám ho na ve hře Davida Seidlera Králova řeč směle zastoupil. Závěrečnou standing ovation si jeho král Jiří VI. poctivě zasloužil, stejně tak královský logoped Lionel Logue v podání Dušana Siteka. Divácky atraktivní titul už v roce 2013 připravilo pražské Divadlo pod Palmovkou. Premiérou se tehdy s libeňskou scénou po třiadvaceti letech loučil režisér a ředitel divadla Petr Kracik. Poctou pro jeho zpracování - i pro divadlo samé - byla návštěva hraběte a hraběnky z Wessexu, prince Edwarda s manželkou Sophií, na jedné ze zkoušek představení. Čeští diváci znají Královu řeč jako Oscary ověnčený koprodukční film v režii Toma Hoopera. Oscara získal i jeho autor David Seidler za nejlepší adaptovaný scénář. Drama, odehrávající se v třicátých letech minulého století, pojednává o přátelství mezi koktavostí trpícím britským princem Albertem (pozdějším králem Jiřím VI.) a jeho svérázným logopedem. Vzniklo podle skutečných událostí, zachycených v denících Lionela George Loguea. Královna matka si přála zveřejnění tématu až po její smrti. Hra byla uvedena v únoru 2012 na jevišti Yvonne Arnaud Theatre v Guildfordu v hrabství Surrey a poté absolvovala turné po vybraných anglických městech.
Po abdikaci svého bratra krále Eduarda VIII. musí princ Albert (Martin Stránský) zvládnout vystupování na veřejnosti, navíc začíná druhá světová válka. Výsledkem léčby ochotnického herce a řečového terapeuta, Australana Loguea (Dušan Sitek), jsou státnická vystoupení, v nichž králova potíž téměř vymizí. Seidlerovi se daří dobře mísit historickou dokumentárnost s důvěrnými osudy postav, které jsou věrohodné a lidské. Tragikomický příběh je přehledný i přes četné politické odbočky. V některých rolích panovníků, politiků a lékařů potkáme populární herce starší generace (Rudolf Jelínek, René Přibil, Karel Hlušička). Zábavně působí kontrast postav milujících žen - decentní královny Alžběty (Simona Vrbická, Petra Horváthová) a temperamentní Myrtle (Kateřina Macháčková).
Soustředění a důstojnost, tak bych shrnul základní pocity z právě zhlédnutého kusu. Inscenace nás vtáhne počáteční scénou z prvního rozhlasového vystoupení prince Alberta, červené světlo „on air“, umístěné na forbíně, funguje jako majáček. „Kouření uklidňuje nervy a dodává sebedůvěru,“ tvrdí lékař (Karel Hlušička) a cigarety patří k frekventovaným rekvizitám. Scéna využívá celý horizont jeviště, prodloužený pomocí dekorace až ke stěnám. Scénografii tvoří zdobná symetrie královského paláce a střídmost pracovny logopeda v popředí. Model letadla (symbol chlapeckých zálib) postupně ocení Lionel, Albert i Winston Churchill (Karel Vlček).
Mozartovská hudba připomíná Formanova Amadea, intermezza o novém králi, Hitlerovi a zákulisních mocenských hrách střihají průběh děje principem koláže. Schéma hry má vstřícnou posloupnost, určitá předvídatelnost napomáhá čtení příběhu. Vybočením z tradičního způsobu vyprávění jsou dvě „crazy“ scény Lionelových deklamací na divadelních konkurzech. Vystupuje v nich tu s polštářem na zádech místo hrbu, tu spoře oděn v rákosové sukni coby domorodec. Doprovází ho poněkud zbytečná „šoupára“. Premiérové publikum ocenilo potleskem bravurní dialog budoucího krále s logopedem při jejich nahrávání nadávek nebo scénu nácviku královského projevu v rytmu vojenského pochodu s dudami.
Divadlo pod Palmovkou uvádí Královu řeč v překladu Jitky Sloupové, dramaturgii Ladislava Stýbla, režii Petra Kracika, scénografii Ivo Žídka, kostýmech Samihy Maleh, za hudební spolupráce Viktora Kracika a za pohybové spolupráce Rostislava Šroma. Hrají: Martin Stránský j. h., Dušan Sitek, Petra Horváthová nebo Simona Vrbická, Kateřina Macháčková, Miloš Kopečný, Karel Vlček, Ivan Jiřík, Rudolf Jelínek, René Přibil, Jiří Havel, Karel Hlušička, Václav Vostarek a Saša Malinská j. h. Inscenaci provází mimořádně obsažný a graficky zdařilý program, plakát ke hře navrhl David Cígler. První repríza se odehrála 29. dubna 2013.

Teambuilding s LP v Hlohovci

Po příjemném pátečním posezení ve sklípku U Jury (Vlašici) v Hlohovci, po dvou brufenech narychlo spolykaných během pozdní snídaně jsme s Honzou Kojšem naskočili do sedel vypůjčených kol a pustili se Hlohovcem směrem na Lednicko-Valtický park. Ostatní už se někam rozeběhli či rozjeli před námi. Ranní opar se rozpustil a Morava nám nabízela kýčovité pohledy na barevnou krásu všude kolem. Tři grácie, Lednický park, podél Dyje jsme pak dojeli až na hráz Novomlýnské nádrže. Opustili jsme původní myšlenku jet na Pavlov a Mikulov, to bychom nemuseli včas dorazit na hotel. Místo toho jsme nabrali směr na Zaječí. Cestou jsem zaznamenal, že mi měkne přední kolo, až najednou bylo zcela prázdné. Jasně že jsme s sebou ani jeden neměli pumpičku. Ještě že jsme se v Zaječí setkali s dalšími kolegy, co už vybavenější byli a tak jsem měl za chvíli kolo jako nové. Blátivou cestou jsme se mezi vinicemi vyškrábali na Přítluckou horu (293m) k rozhledně Maják, ze které byly v pozdně odpoledním slunci nádherné výhledy do širého kraje. Moc pěkné!

Malý Norek na Hradešíně

"Přijedu na Hradešín, strejda mě tam potřebuje!", onehdá prohlásil malý Norek a v polovině října se nám objevil na prahu. Abychom se celý den jen tak neflákali kolem baráku, jeli jsme se podívat do technického muzea. Sám jsem tam byl pradávno, ještě jako kluk. Zakoupili jsme rodinné vstupné, povolenku na focení a hned jsme se nasměrovali do nejatraktivnější haly s vystavenou dopravní technikou. Auta, letadla, lokomotivy, motorky, balóny, chyběly snad už jen lodě. Prošli jsme muzeum odshora až po havířskou expozici ve sklepení, vynechali jsme snad jen písemnosti Karla IV. Chvíli jsme si pak oddechli doma a jak se setmělo, opět jsme nasedli do auta a vyrazili do Prahy na festival světla Signál 2016. Málem jsme ale nedojeli. Na silnici za Dubčí před nás naskákalo menší stádo muflonů. Tři samice proběhly, ale mohutného berana už jsme nabrali i přes intenzivní brždění. Asi už jsme příliš rychle nejeli. Udělal kotrmelec a utekl za svým stádem.  Alice řvala, že je muflonek tuhej, já kontroloval škody, které se nezdály nijak velké. Tak jsme pokračovali dál.
Jít na Signál v sobotu je za trest. Davem lidí se nedalo procpat, z narvaných tramvají cestující skoro vypadávali. Promítání na průčelí kostela Sv. Ludmily na Míráku bylo pěkné, mimozemsky působily i nafouknuté humanoidní sochy na Karláku, Střeleckém ostrově a na Kampě. Ve Vojanových sadech podobně jako vloni létaly světlušky za zvuků éterické hudby. Téměř meditativní světelná show ale hrubě kontrastovala s naprosto ucpanými chodníčky, kde po sobě v černočerné tmě šlapaly stovky lidí. To z nás vysálo poslední zbytky energie a další exponáty nám už byly zcela ukradené.

Vandr v Bílých Karpatech

Ještě ve čtvrtek ráno jsme byli nachystaní vyjet na letošní vandr směrem na Krušné hory. Tamní předpověď počasí byla však natolik hororová, že jsme plán přehodnotili a večer odjeli úplně opačným směrem téměř  ke slovenským hranicím. Pouze pro tento kraj meteorologové předpovídali slušné vyhlídky bez deště. Prochodili jsme si oblast jižního cípu hor kolem Žítkové a Starého Hrozenkova. Krajina nám všem trochu připomněla rumunský Banát - kopce, pastviny se střídají s lesíky, vesnická stavení roztroušená po stráních. Jednou jsme zase strávili tři noce ve stanech. Přesto se mi opět podařilo donést půllitřík rumu celou cestu až domů. Už ho takhle tahám několik let. Příště musíme do zcela hospodopustého kraje...