Předlouho jsme nepodnikli žádný pořádný výlet a tak jsme se před časem dohodli, že pojedeme na Šumavu. I se psem. Na Boubín. Jak se termín blížil, přibývalo zpráv, že ten Boubín vlastně není nic světového, navíc že je snad horní rozhledna a cesty kolem v rekonstrukci. Předpověď počasí taky nic moc. Takže měníme plán a jedeme k Srní, kde je nově vytvořená
naučná stezka s velkým vlčím výběhem. Stezka pěkná, s ukázkami stop zvěře v našich lesích. Nad vlčím výběhem vede prostorná lávka s krytými pozorovatelnami, ale v předpolední hodinu si asi všichni vlci dávají šlofíka, nikde žádný pohyb. Na tři vteřiny se nám mezi skalisky vynořila hnědá postava vlka, pak nám ukázal zadek a zase si lehl, zcela skrytý našim pohledům. O kus dál se jdeme podívat na
Vchynicko-Tetovský kanál. Ten se mi vždycky líbil a dojem udělal i na holky. Vlastně i na Pipina, který se do něj okamžitě vrhl jen aby zjistil, že v něm voda teče nečekaně velkým proudem a že dá dost práce se z ní vydrápat zpátky na břeh. Nebe zčernalo, nad kopcem se ozval hrom a za chvíli se bez varování spustila průtrž. Doběhli jsme k autu, a protože byl čas oběda, odvezli jsme se na
Klostermannovu chatu v Modravě. Deště neustávaly, a tak jsme si před vyhlídkou na
Jezerní slať na sebe navlékli pláštěnky. Dohady, jestli jít, nebo nejít, když kolem hromovala bouřka. Nakonec jsme došli pod vyhlídkovou věž, počkali tam, až liják přestane, pokochali se výhledem a zapomněli odlovit kešku. Když jsme se vrátili zpátky k autu, z nebe už zase padalo. Rozhodli jsme se tedy chvíli pojezdit, než se mraky přeženou. Aspoň jsme měli možnost stavit se v Srní v
manufaktuře Blanky Milfaitové a vybrat si pár skleniček jejích slavných marmelád. U
Chalupské slati v Borových Ladách už začalo vykukovat sluníčko, procházka k rašelinnému jezírku byla velmi příjemná a místo je to skutečně kouzelné. V bývalém kamenném lomu hned u obce se nachází
sovinec. Dostavujeme se doslova za pět minut dvanáct, za dvacet minut zavírají. Pipina odkládáme do připravených psích kotců, vůbec nechápe a jeví. Paní průvodkyně nás vede pěkně udělaným areálem a ukazuje místa, kde se některé sovy pokoušejí stát neviditelnými.
Deštivé počasí se zdá být definitivně pryč. Nedělní ráno je jasné a láká nás ven. Že sobotní počasí nebylo všude ideální vidíme u Soumarského Mostu. Vedle cest se stále ještě kupí hromady krup z včerejších bouřek. Přestože je stezka
Soumarskou slatí otevřená až od června, říkáme si, že ten den dva už nic neznamenají a pouštíme se na rašeliniště. Je zajímavé vidět, jek vypadá taková vytěžená slať, kterou se postupně snaží spolky ochranářů revitalizovat. Místy už vypadá velmi původně a zrádně, člověk se zdravým rozumem by do takových mokřadů určitě dobrovolně nezabrousil. Vracíme se vlhkým lužním lesem podél Vltavy. Před Soumarským Mostem necháváme Pipina, aby se ve vodě dosyte vyřádil. Cestou z Jižních Čech se stavujeme v
Prachaticích, kouknout se na historické centrum. Všude ospalý klid, tiché uličky, nikde ani noha. Příjemným obědem na zahrádce za hradbami starého města děláme pomyslnou tečku za povedeným šumavským víkendem.
