Top Ten 2016

LITERATURA
Terry Hayes - Já, poutník (2014)

HUDBA
Red Hot Chili Peppers - The Getaway (2016)
Umocněné megakoncertem v O2 aréně

FILM
Příchozí - Denis Villeneuve (2016)

Silvestr 2016

se vyvedl. Pozvání přijaly všichni a tak se u nás sešly čtyři rodiny, suma sumárum šestnáct lidí. Stůl se prohýbal pod vybranými pochoutkami, sklenice přetékaly lahodným vínem, o předpůlnoční zábavu se postarala týmová soutěž v KUFRu. O popůlnoční zábavu se postaraly litry šampaňského... Zvířata byla ráda, že jsme letos nepořídili petardy, jen jsme si na verandě zamávali prskavkami. Beztak byla pořádná mlha a z okolních ohňostrojů jsme viděli jen barevné rozplizlé záblesky. 

Silvestrovská procházka

Divadelní Vánoce

V listopadu se nám podařilo schrastit čtyři lístky na jinak beznadějně vyprodané představení Shirley Valentine divadla ABC a jednadvacátého jsme se do centra Prahy vypravili s velkým očekáváním. Snad příliš velkým díky ohlasům i dobrým recenzím. Bohužel nás hra buď zastihla v nevhodném rozpoložení, a nebo nás způsob provedení neoslovil, zkrátka jsme byli docela otrávení. Co jiní hodnotí jako brilantní herecký výkon Stašové, se nám zdálo jako neustálé přehrávání a pitvoření. Vtipy, kterým se lidé kolem nás doslova řehtali, se nám zdály vyčpělé, obnošené, jedno klišé za druhým. A že se smích běžně ozýval i v okamžicích, kdy byla hra vážná, nad tím jsme jen kroutili hlavou. Takže když obecenstvo ve stoje provolávalo bouřlivé "Bravo", my zůstali sedět. No, asi si toho nikdo nevšiml...  Recenze celé hry je zde.
Chuť jsme si spravili o týden později v Hudebním divadle Karlín na baletu Romeo a Julie, který se nám všem velmi líbil. Zasvěceně o něm píše Nina Vangeli na Aktualne.cz:

Recenze - Nové nastudování baletu Romeo a Julie v pražské Státní opeře dává přiléhavé odpovědi na podněty hudby Sergeje Prokofjeva, ale zároveň přichází i s originálním výkladem shakespearovského příběhu.
 

V očích choreografa Petra Zusky je svět příběh a maska. Příběh se rodí mezi ústy muže a ženy, která se k sobě blíží v polibku. Obrovské černé siluety jejich profilů umístil na horizont scénograf Jan Dušek. Škvírou mezi ústy vstupuje královna Mab - známá postava ze zmínky v monologu Shakespearova Merkucia. Zuska zmínku rozšířil na hybatelku děje a antagonistku mnicha Lorenza - bojují spolu o nadvládu nad příběhem. Svět je tak v Zuskových očích také střetem ženského a mužského principu, střetem živlu nezkrotné a nevypočitatelné imaginace s principem harmonie. Proslulá tragédie se stává dramatem svědomí mnicha Lorenza, který chtěl být tvůrcem šťastných konců, ale selhal: nejdramatičtější part představení katapultuje postavu Lorenza z epizody na protagonistu.

Příběh se odehraje rámován jeho mučivými vzpomínkami. V roli se střídají Viktor Konvalinka a Alexandr Katsapov. Konvalinkovo dlouhé tělo vzlyká a zasmušilá, ustaraná tvář jako by byla překladem nějakého verše Georga Trakla. Je mladistvě opojen mocí šířit dobro, ale vzápětí klesá pod tíhou úkolu, který je nad jeho křehké, ještě chlapecké síly ve světě animozit, pokryteckých masek a ze řetězu utržených puberťáků, které musí doprovázet až do postele, aby nezdrhli do noci. Nezvykl si na sutanu, raději běhá v černých kalhotách a tričku s nahými bicepsy. Jeho dlouhé ruce tančí a lamentují: odejmi, Bože, ode mne tento kalich… Katsapovův fyzický projev je zralý, plného bukétu, s jemnými výrazovými valéry těla a hluboce ponorný. Sutana za ním autoritativně vlaje, když se suverénně zmocňuje tanečního partu. Selhává v mužném utrpení po prohrané bitvě, pije kalich hořkosti do dna.

Královna Mab nedělá kompromisy a nitky příběhu svírá pevně v rukou. Je to nejkrásnější ženský part, choreograficky náročný tím spíše, že Zuska nezouvá své tanečnice ze špiček, ale respektuje přísná pravidla hry baletu. V provedení Nikoly Márové je Mab ztělesněnou vůlí, je velitelská a nesmlouvavá, z rodu královny víl Myrty z Giselle. Její alternace Miho Ogimoto je záhadná, jako by byla zahalena vůní kadidla, a smrt v jejím provedení vypadá spíše jako eutanazie než jako poprava.

Všichni jsou loutkami Mab, sděluje choreograf Zuska ve velkolepém entrée. Konsekventně rozvíjí motiv střetu obou principů - celý sbor Monteků je představován mužskými tanečníky - v lila heraldických barvách, Kapuleti jsou ženy v červených rozevlátých šatech, nenávist dostává erotický podtón. A Zuska jde i dál. Ve scéně plesu bude mezi pozvanými paní Monteková (po starém Montekovi není vidu ani slechu) i s Romeem, za Kapulety je tu velmi zachovalý playboy, otec Julie, galantně tančící s Montekovou, takže je divákům podsunuta myšlenka, že kapuletovsko-montekovská „hassliebe" je rodinné zatížení. Ve scéně plesu se setkávají tváří v tvář jako Romeo a Julie Ondřej Vinklát s Martou Drastíkovou alternovaní Franceskem Scarpatem a Andreou Kramešovou. Ples je drsně vyložen hlavně skrze jánusovské a mrtvolné masky, symboly pokrytectví, které Romeo s Julií odmítají. (Juliina infantilní rozvernost však jde mimo náladu i smysl inscenace, zde je ještě prostor pro sofistikovanější výklad role.) Zuska rázně zredukoval i další postavy, zejména ty „provozní" jako Chůva či Paris. Bohužel mu čerti napískali, aby to vykompenzoval přidanou scénou komediantů - jako z anno dazumal -, z níž se křečovité culení epidemicky šíří na celý kolektiv. Je zbytná. Po ní ale následuje famózní vrcholná scéna Merkuciovy smrti a honičky na Tybalta. Zejména alternace Matěj Šust a Marek Svobodník je přesvědčivá - stojí proti sobě jako skin a příslušník minority, což je zvláštním způsobem aktuální.

Matěj Šust patří k největším zážitkům večera. Jeho tělo je z jemné aristokratické látky a zároveň i klaunské, je ohnivě pohyblivý, je ho plný prostor, dobře se rýmuje se Zuskovými choreografickými rébusy. Také s jeho požadavky na herecký detail. Tímto velkolepým obrazem Zuska vstoupil do mistrovských let. Bezešvý styl zakládá dramatickou kontinuitu pohybu, vytváří síť komplikovaných kontrastů. Daří se mu přirozeně amalgamovat klasiku a techniku floor work, aniž se přetrhne nit divácké emoce. Ansámblové scény jsou velmi silnou Zuskovou stránkou, orchestruje prostor jako dirigent od forte po pianissimo a má každý nástroj pod kontrolou, vše sloužící úhrnné synergii. Hýří tanečními protizvraty, které se realizují v nečekaně objevovaných průchodech v prostoru mezi dvěma těly. Do nich se vrhají pohyby, které náhle prudce změnily směr. Tím se dramaticky mění i směry proudů energií a prostor je naplněn stálým vzruchem. Když už jsme Němcům vzali divadlo, pokud jde o Zusku, ten ho udržuje na mezinárodní úrovni.

Skanzen v Kouřimi

Věčná šedivá mlha sekonečně rozplynula i v nížinách. Navíc je devětadvacátého, tedy poslední den, kdy mají v tento rok v kouřimském skanzenu otevřeno, pak až v dubnu. Podobný nápad jsme neměli sami, v areálu muzea se couralo několik dalších rodin. A jedna z nich určitě s sebou musela mít hárající fenu, protože Pipin byl naprosto k neudržení, neustále kňučel, čenichal a dusil se na vodítku. Takže naše prohlídka byla poněkud náročnější, nicméně pěkná.

Skanzen v Kouřimi

Šedivá mlha se konečně rozplynula i v nížinách

Rodinná setkání

Rodinná setkání letos proběhla v plném počtu rodičů, nás dětí i všech vnoučat. Stoly se prohýbaly pod lahůdkami, víno teklo proudem, konverzace nevázla, děti se neurážely. Přejme si, aby to vydrželo!
 

Vánoční tradice

Jako každý rok jsme pekáč naplnili vodou, do misek nakrájeli barevné vosky a sesedli se kolem stolu, abychom se během odpoledne pověnovali provozování tradic - pouštění skořápkových loděk a lití olova. Tedy vosku, olovo došlo. Loďky z letošní ořechové sklizně si nejdřív plavaly každá, kam chce, můj svíčkový dvojstěžník se dokonce hned po spuštění na vodu potopil, ale nakonec se nějakou záhadnou silou všehomíra spojily dohromady a společně dohořely do posledních zbytků vosku.
Lití olova bylo mnohem zábavnější. Teda jak pro koho. Zjevy, které vznikaly po vylití vosku z mého tyglíku, žádnou růžovou budouscnost neslibovaly. Duch přinesl pokušení k hříchu, papoušek zase klepy, teprve do třetice se povedl anděl s příslibem tělesných rozkoší, takže dobrý. Některé povedené kousky, jako Ivčin senzační tyranosaurus nebo Aliččin superbike bohužel ve výkladovém listu chybí a tak se o jejich významu můžeme jen dohadovat.
Letos nám také přímo na Štedrý den rozkvetly barborky, štěstího tedy budeme mít v chalupě až po střechu, což je fakt príma. Kdybychom si totiž měli malovat budoucnost podle slov našeho faráře, který se na večerní mši tradičně rozvášnil, asi bychom si to rovnou hodili přesnejbližší větev. Tentokrát nad jeho mudrováním kroutil hlavou nejeden bohabojný křesťan i pohan. Obávám se, že kdyby nebylo holek, co zpívaly na kůru, byla by účast v kostele poloviční.
Zbytek dárků jsme si rozbalili až po mši. Naše puberťačky měly ze všech upřímnou radost, z čehož jsme zase měli velkou radost my s Ivčou, protože u nich v téhle době jeden nikdy neví...

Vánoce 2016 - u stromku

Počasí nám na letošní procházku ke krmelci nepřálo. Dva stupně, zataženo, vítr s deštěm. Jen psům to nevadilo, zdá se. Proháněli se po lese a užívali si vzájmené společnosti, tentokrát ve třech.
 

Claireton 2016

Od léta Klára se souborem trénovala swingové písně a koncert ve vinohradském Palace Royal byl jediným veřejným vystoupením, kde své snažení prezentovala. Sál byl kupodivu vyprodaný, zbylo na mě naštěstí šotkrle, které jsem si usadil na vhodné místo s dobrým výhledem. Koncert sice z valné většiny pokrylo vystoupení sboru prcků, ale komorní sbor dal alespoň tři skladby a ty se povedly.

Vinný večer trochu jinak

Slovo dalo slovo a místo toho, abychom na podzim pořádali vinný večer u Moulíků, našli jsme v Bořeticích volný vinný sklep, kde nás v sobotu před začátkem adventu přijali. U sklípku jsme se sešli kolem třetí hodiny a měli jsme dost času vyrazit na krátkou procházku mezi vinicemi.  U jednoho z vinařů v Nezávislé republice Kraví hora jsme si nakoupili petku červeného a vydali se na stejnojmenou horu. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme vylezli na vratkou rozhlednu, abychom se porozhlédli po okolních vinicích a obcích. Cestu zpět jsme natáhli oklikou a do Bořetic dorazili za tmy. Kolem šesté jsme nalezli do sklepa U Surmanů. Po večeři jsme šli k sudům na degustaci všech odrůd, co pan Surman na svých vinicích pěstuje. Každý si vytipoval, co mu chutnalo, a lahve vybraných odrůd jsme popíjeli, dokud nenastal čas na odchod. V příjemné náladě se nám všem na kutě ještě nechtělo, tak jsme se s lahvinkami usadili přes ulici v pergole. Nebyli jsme sami, z okolních sklípků se také vyrojili skupiny násosků a tak to venku pěkně hučelo. Když nám noční chlad začal zalézat pod bundy, dostal někdo skvělý nápad udělat diskotéku u Moulíků v dodávce. S dalšími lahvemi jsme to tam rychla zadýchali a ke spánku se dostali až nad ránem kolem páté. Ještě že mezi námi byli i unavenější kusy, co šly spát mnohem dříve. Aspoň nás měl kdo odvézt zpátky domů... 

Králova řeč

Máme rádi Colina Firtha a Martin Stránský nám ho na ve hře Davida Seidlera Králova řeč směle zastoupil. Závěrečnou standing ovation si jeho král Jiří VI. poctivě zasloužil, stejně tak královský logoped Lionel Logue v podání Dušana Siteka. Divácky atraktivní titul už v roce 2013 připravilo pražské Divadlo pod Palmovkou. Premiérou se tehdy s libeňskou scénou po třiadvaceti letech loučil režisér a ředitel divadla Petr Kracik. Poctou pro jeho zpracování - i pro divadlo samé - byla návštěva hraběte a hraběnky z Wessexu, prince Edwarda s manželkou Sophií, na jedné ze zkoušek představení. Čeští diváci znají Královu řeč jako Oscary ověnčený koprodukční film v režii Toma Hoopera. Oscara získal i jeho autor David Seidler za nejlepší adaptovaný scénář. Drama, odehrávající se v třicátých letech minulého století, pojednává o přátelství mezi koktavostí trpícím britským princem Albertem (pozdějším králem Jiřím VI.) a jeho svérázným logopedem. Vzniklo podle skutečných událostí, zachycených v denících Lionela George Loguea. Královna matka si přála zveřejnění tématu až po její smrti. Hra byla uvedena v únoru 2012 na jevišti Yvonne Arnaud Theatre v Guildfordu v hrabství Surrey a poté absolvovala turné po vybraných anglických městech.
Po abdikaci svého bratra krále Eduarda VIII. musí princ Albert (Martin Stránský) zvládnout vystupování na veřejnosti, navíc začíná druhá světová válka. Výsledkem léčby ochotnického herce a řečového terapeuta, Australana Loguea (Dušan Sitek), jsou státnická vystoupení, v nichž králova potíž téměř vymizí. Seidlerovi se daří dobře mísit historickou dokumentárnost s důvěrnými osudy postav, které jsou věrohodné a lidské. Tragikomický příběh je přehledný i přes četné politické odbočky. V některých rolích panovníků, politiků a lékařů potkáme populární herce starší generace (Rudolf Jelínek, René Přibil, Karel Hlušička). Zábavně působí kontrast postav milujících žen - decentní královny Alžběty (Simona Vrbická, Petra Horváthová) a temperamentní Myrtle (Kateřina Macháčková).
Soustředění a důstojnost, tak bych shrnul základní pocity z právě zhlédnutého kusu. Inscenace nás vtáhne počáteční scénou z prvního rozhlasového vystoupení prince Alberta, červené světlo „on air“, umístěné na forbíně, funguje jako majáček. „Kouření uklidňuje nervy a dodává sebedůvěru,“ tvrdí lékař (Karel Hlušička) a cigarety patří k frekventovaným rekvizitám. Scéna využívá celý horizont jeviště, prodloužený pomocí dekorace až ke stěnám. Scénografii tvoří zdobná symetrie královského paláce a střídmost pracovny logopeda v popředí. Model letadla (symbol chlapeckých zálib) postupně ocení Lionel, Albert i Winston Churchill (Karel Vlček).
Mozartovská hudba připomíná Formanova Amadea, intermezza o novém králi, Hitlerovi a zákulisních mocenských hrách střihají průběh děje principem koláže. Schéma hry má vstřícnou posloupnost, určitá předvídatelnost napomáhá čtení příběhu. Vybočením z tradičního způsobu vyprávění jsou dvě „crazy“ scény Lionelových deklamací na divadelních konkurzech. Vystupuje v nich tu s polštářem na zádech místo hrbu, tu spoře oděn v rákosové sukni coby domorodec. Doprovází ho poněkud zbytečná „šoupára“. Premiérové publikum ocenilo potleskem bravurní dialog budoucího krále s logopedem při jejich nahrávání nadávek nebo scénu nácviku královského projevu v rytmu vojenského pochodu s dudami.
Divadlo pod Palmovkou uvádí Královu řeč v překladu Jitky Sloupové, dramaturgii Ladislava Stýbla, režii Petra Kracika, scénografii Ivo Žídka, kostýmech Samihy Maleh, za hudební spolupráce Viktora Kracika a za pohybové spolupráce Rostislava Šroma. Hrají: Martin Stránský j. h., Dušan Sitek, Petra Horváthová nebo Simona Vrbická, Kateřina Macháčková, Miloš Kopečný, Karel Vlček, Ivan Jiřík, Rudolf Jelínek, René Přibil, Jiří Havel, Karel Hlušička, Václav Vostarek a Saša Malinská j. h. Inscenaci provází mimořádně obsažný a graficky zdařilý program, plakát ke hře navrhl David Cígler. První repríza se odehrála 29. dubna 2013.

Teambuilding s LP v Hlohovci

Po příjemném pátečním posezení ve sklípku U Jury (Vlašici) v Hlohovci, po dvou brufenech narychlo spolykaných během pozdní snídaně jsme s Honzou Kojšem naskočili do sedel vypůjčených kol a pustili se Hlohovcem směrem na Lednicko-Valtický park. Ostatní už se někam rozeběhli či rozjeli před námi. Ranní opar se rozpustil a Morava nám nabízela kýčovité pohledy na barevnou krásu všude kolem. Tři grácie, Lednický park, podél Dyje jsme pak dojeli až na hráz Novomlýnské nádrže. Opustili jsme původní myšlenku jet na Pavlov a Mikulov, to bychom nemuseli včas dorazit na hotel. Místo toho jsme nabrali směr na Zaječí. Cestou jsem zaznamenal, že mi měkne přední kolo, až najednou bylo zcela prázdné. Jasně že jsme s sebou ani jeden neměli pumpičku. Ještě že jsme se v Zaječí setkali s dalšími kolegy, co už vybavenější byli a tak jsem měl za chvíli kolo jako nové. Blátivou cestou jsme se mezi vinicemi vyškrábali na Přítluckou horu (293m) k rozhledně Maják, ze které byly v pozdně odpoledním slunci nádherné výhledy do širého kraje. Moc pěkné!