Recenze Michala Nováka:
"Na počátku byla útlá knížečka pro děti od Ludvíka Aškenazyho. Klíč k její divadelní interpretaci by mohl mít reálnou základnu ve fantazijním náhledu, zpřítomnění kouzla vánočního času nebo autentického výkonu představitele malého Pavlíka. (V knížce Jakuba, ale v Dlouhé Kubu nemají, jen jistého Pavla Tesaře.) Prolog hry skutečně obstarává "jen" stíhačka Pavel, který vlivem snížené viditelnosti se ztrácí z dosahu mateřské základny aneb tatínka. Že vše bude ale úplně jinak, už napovídá stylizovaný nástup herců a bláznivá slovní přestřelka, kterou nechtě rozpoutá zapomětlivý tatínek. Paní Tesařová pláče a z různých koutů se zjevují zvědaví sousedé, počínaje holícím se panem Vondráčkem a konče hystericky upřímnou paní Zimovou (v alternaci Sedláčkovou). Po této smršti, kdy hlediště bylo využito jako pavlačový dům, začíná po rozhrnutí opony pozoruhodná divadelní koláž, jejíž fantazijní základ obohacují hudební a loutkářské dispozice "Vondráčkovců", nadsázka a radost z divadla (na obou zúčastněných stranách). Dramaturgické převedení Malé vánoční povídky do nezkrotné doby před třiceti lety vytváří další rovinu, tentokrát milé poetické hry. Výsledkem je hravá a bezprostřední divadelní revue pro děti a stejně tak dospělé.
Pavel vzpomíná na to, jak se roku užaninevíme kolikátého (...někdy v letech šedesátých) ztratil, a zrovna na Štědrý den. Vešel do Bílé labutě, na Václaváku s čertem vlezl do pekla (hospodského sklepa rockového undergroundu), potkal pána s kaprem, lampáře, tajemnou holčičku z Andersenovy pohádky, až mu nakonec pošťák ukázal podivuhodné loutkové divadlo jeho příběhu...a odevzdal "hodným" esenbákům. Malá vánoční povídka v Divadle v Dlouhé je pojatá jako kompozice několika kontrastních linií (hudební pásmo, poetický příběh, groteska), pospojovaných s lehkostí sněhové vločky. Volné asociace, kterými písně plynule navazují na předchozí text, jsou neuvěřitelně samozřejmé. Tak například z dotazu policisty na Pavlíka, zdalipak umí ronit slzy, nemůže kouzlem okamžiku nevzniknout revuální scéna, při níž je zazpívána píseň Roň slzy.
„Ztrácejte se jen v nejnutnějších případech,” říká Pavlík, v tomto divadle divů, fantazie a radosti to ale fakt stojí za to. Návratu do dětství, potažmo doby posledních pražských lampářů (pod heslem "Co všechno vodnes čas"), nechybí ironizující odstup, to abychom to všechno nebrali tak vážně. Právě jistá nadsázka úžasným způsobem vytváří ten dětský naivní svět, vše je navíc půvabně dimenzováno do dětské pohledové perspektivy. Jelikož Pavlíka představuje dospělý herec, několik postav dospěláků je pohybem na chůdách zvětšeno do podoby démonických loutek (pán s kaprem, lampář, policisté). Na stanici SNB se k tomu přidává bizarní zvětšení kulis a rekvizit. Pavel Tesař přebírá do aranžmá titulní postavy typická dětská gesta, klátivost a intonaci hlasu. Palčáky plandající z rukávů a údiv ze světa kolem ale v duchu celého představení kdykoliv může vystřídat Václav Neckář. Pavel Tesař najednou drží mikrofon a fantastickou imitací zpěvákova hlasu se divadlem rozezní ´Tu kytáááru jsem koupil kvůli tobě...´. Diváci šílí nadšením. I napodobení pohybových klišé zpěváků 60. let je dokonalé.
Po té, co je ke scénické realizaci využita kresba z Aškenazyho knížky Pavlíkova létání, začíná revuální linie bloudění Prahou, která umí nádherně šokovat divadelní fantazií. Velké dopravní značky a semafory umístěné na koloběžkách rozpohybují herci - koloběžkáři, čímž ztracenost malého hrdiny v ruchu velkoměsta patřičně vyniká. Koloběžkáře rychle střídá módní přehlídka v obchodním domě. Pavlík zvědavě okukuje, byť je za to v pohybové etudě na zadním prospektu jeviště peskován cholerickým prodavačem. To se ovšem již odehrává za ryčného zvuku písní. Obdobně divoký rytmus následující semaforské Marnivé sestřenice je ukázkou elánu herců, využívajících k zapojení do hudební produkce kdeco, i sudy. Čertovská company v gumových zástěrách (jinak přikulovači a jiný personál v hospodském sklepě) řádí v takovém tempu, až to diváky zvedá ze sedadel. Semafor, Neckář, Beatles…ať žijí 60. léta!
Jak jsem se ztratil je v Dlouhé také dost o magii divadla. Výrazně ji podporuje nostalgické vzpomínání, snad též sentiment. …Poslední pražský lampář rozžíná staré malostranské lucerny údery kovovou tyčí, považte…jako zvonkohru. Ve světě fantazie vzniká nádherná vánoční píseň. Scéna, která svou jednoduchou poetičností předčí kdejaké složité imaginace. Diváci snad ani nedýchají. Jako by se zastavil čas. Do nostalgického výjevu se pod lucernami objevuje tajemná holčička se zápalkami. Půvab tohoto momentu upomíná na bytosti, které lze přece spatřit jen dětskýma očima. Je to až dojemné, když Pavlík zve holčičku na polívku a v mrazu ji chce zahřívat vlastním dechem. Úsměv a dojetí jsou vlastní i scéně u pošťáka Klementa. Konvička na čaj si tam též zpívá vánoční koledu - Purpuru, k vánočnímu stolu je přizvána i kobylka Karlička (vlastně on je to kůň, ale na tom nesejde), která umí troubit na trubku. Zejména dětské publikum vzápětí nadchne výstup loutek z Pavlíkova příběhu. Pro velké diváky může být zajímavá předchozí projížďka malého Pavla poštovním vozem. Je pojatá jako stínové divadlo s doprovodem filmové projekce černobílých záběrů Prahy 60. let, které zakončuje výjev vpádu ruských tanků v osmašedesátém. V kontrastu na druhou Pavel Tesař alias Neckář zpívá Chrám sv. Víta...
Neustálý kontrast jako elementární dramaturgický předpoklad inscenace je vytvářen ironizující zkratkou. Ta se stává příznačnou i pro většinu reálných scén příběhu. Buď ve spojení s metaforou (rockové peklo, groteskní karikatury policistů), nebo ve své nejprostší podobě, kdy se například Pavlík vrací domů. Vplynutí do epilogu je místo hraní na city účelně shozeno Pavlíkovým sdělením, jak se policajti s tatínkem opili a říkali si Jardo. Dobře mířená tečka za náramně legrační (přesto pořád poetickou!) scénou na policejní strážnici. Koexistence divokých gagů a křehké poetičnosti večera vytváří z této inscenace neuvěřitelně krásný a bezprostřední divadelní tvar. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby celé divadlo řvalo. Ne pro nějaké generační spříznění, tady řvali diváci velcí i malí. Přídavky neberou konce... Jediný nedostatek celého představení, několikráte i odposlechnutý foyerovým šmírákem, je, že je to "krátký"!
P.S. Matejka jako pošťák je okouzlující (jestli to Matejkovi na jevišti nesluší víc, když tolik neřve...). Jan Vondráček s Martinem Velikým jako přihlouplí esenbáci jsou jedineční (nejlepší groteska současného divadla...). Poslední pražský lampář Peter Varga s magickými lucernami mě dostal (za posledních 10 let jsem na divadle nic krásnějšího neviděl...). No, ani ty krátké sukně jistých hereček nebyly špatné (v těch šedesátých to muselo být fajn...)."
