Houbaření v hradešíně

V pátek jsme se šli projít do lesa pod Hradešínem, jestli bychom nenašli nějaké houby. Na smaženici to bylo, ale žádná velká sláva. Jak nám pak potvrdili i sousedi, letos ve zdejších lesích nic moc. Dneska dopoledne, zatímco byly holky na hip-hopu, jsem se vydal do buše za barák,  že bych třeba přidal ještě pár kozáků nebo křemenáčů, kterými obvykle březové háje oplývají. Ten náš oplýval obrovským množstvím rozmanitých nejedlek a jedovatek. Co se dalo sebrat, odnesli lidé z celého Hradešína a širého okolí. Tolik vyšlapaných cestiček od břízy k bříze jsem ještě neviděl. No nic, aspoň jsem si některé z hub vyfotil, jako třeba tyhle šupinovky kostrbaté...

Babický trail

Nedávno jsem na Facebooku viděl odkaz na Babický trail. Babice? Tady naše Babice pět kiláků od Hradešína?? A fakt že jo. Babický trail je čtvrtmaraton a navíc zařazený do poháru Salomon Trail Running Cup 2012. Druhý ročník. Vloni tam závodilo necelých devadesát lidí. Málo, ale zato samí běhavci. Ale nedej to, když je to hned za humny. Tak jsem se zaregistroval a začal lákat i holky na dětskou osmisetmetrovou trať. "Jak je to dlouhý? Míň než kilák? Tak to jdem!", odvaha jim očividně nechybí.
Nedělní počasí nemohlo být lepší. Sluníčko ohřálo vzduch na příjemnou dvacítku, nádherný pozdně letní den. Před desátou jsme v Babicích na hřišti. Chvíli to vypadá, že snad ani holky nepoběží, organizátoři ukončují registraci dětských kategorií právě, když jsme na řadě. Za chvíli se ale ještě pár prázdných přihlášek objevuje a pak už připínáme holkám čipy na boty. V 10:45 startují v ďábelském tempu. "To nemůžou ustát", říkám si a taky že jo. Na otáčce po prvních 400 metrech už obě jen jdou. Do cíle dobíhají z posledních sil, s nesnesitelným pícháním v bocích a kdovídke. "Tohle už NIKDY nepoběžím!", přísahá Alice, zatímco Klárka jen sípe a masíruje si bříško. Asi by se pod to taky podepsala...
Po půl dvanácté startuje hlavní čtvrtmaraton. Nikam se necpu. Ale trochu jsem mohl. První dva-tři kilometry jsou zvolna z kopce s rovinkami, tak občas někoho předběhnu. Ale ve stoupání v druhé polovině okruhu mi to zase vracejí. Střídavě se předbíhám s chasníkem, co běží naboso. Po šotolinových cestách, bahnem i přes kořeny. Magor, říkám si. Tempo mám stále kolem 5:35 na kilometr, jsem docela spokojený, přestože mi tep neustále atakuje 180. V závěru ještě dva borce předbíhám, mě kupodivu nikdo. Ale co by kdo čekal v poslední padesátce závodníků...
Konečně cíl a čas 1:02:13, jsem spokojený. Sranda je, že mám obě kola na vteřinu stejná.
Zůstáváme na vyhlášení vítězů. Než k němu dojde, ještě stíháme nechat si podepsat fotku (holky) a startovní číslo (já) od zlatého olympijského pětibojaře Davida Svobody, který se trailu taky zúčastnil. Po vyhlášení následuje tombola a mě už tradičně nepřekvapuje, že opět odcházíme s prázdnou. Ale přesto s dobrým pocitem, že jsme si všichni pěkně zazávodili.

Poslední cachtání

Po skutečně dlouhé době se do Hradešína vydalo veškeré příbuzenstvo z Podlažic. Jako všichni, fakt. Z dodávky k malému úžasu paní Baťkové v sobotu v podvečer vylezlo osm lidí, v neděli dorazili Monča s Michalem a byli jsme komplet. Nesmírně nám hrálo do ruky počasí. Asi poslední opravdický záchvěv léta s teplotami kolem třicítky nám dovolil vlézt do bazénu a naposledy si ho pořádně užít.

Země živitelka

"V kolik jedeme na tu Matičku Zemi?", ptala se rozespalá Klára, když jsme holky v šest hodin budili. V půl deváté máme sraz se Šárovými v Týnu nad Vltavou, abychom pak společně jeli do Českých Budějovic. V devět hodin se otevírají brány Země živitelky a chceme mít na všechno dostatek času. Jen chvíli po příchodu proti nám najednou pochodují mažoretky a za nimi na kočáru přijíždí honorace v čele s prezidentem Klausem, ministrem zemědělství a také s o něco barevnějším kardinálem Dukou. Na proslovy nečekáme jdeme dál. První lepší atrakcí je dvojice loveckých psů v pavilonu věnovaném myslivosti. Holky na nich doslova visí a hrozí, že jim vyhladí lysinu. Po kombajnech a traktorech dráždíme naše chuťové pohárky sousty uzeného pstruha z Rybářské bašty. Vyvrcholením celé akce byly samozřejmě zvířátka. Krávy a býci v kotcích, ukáza drezury kladrubských běloušů, králíci, ovce, prasata a pštros. Právě pštrosí farma se prezentovala vynikajícím gulášem z těchto opeřenců. "Jak to může jíst, takový krásný zvíře!", zhodnotila Alice zhnuseně mou odpolední svačinu. Pak si spravila chuť na výstavě regionálních specialit, kde se holky srdnatě hrnuly ke každému volnému talíři s nabídkou lokálních sýrů, medů, ale i brambor.