Vyšetřil jsem si na služebce do Masterdamu volný večer a vyrazil na procházku (a na kešky) do centra. I Holanďani říkali, že takhle teplé dny mají tak dva do roka a tak jich bylo všude vyložených, posazených na schodech, na nábřežích kanálů, v desítkách růuných hospůdek...
Aliččina sezóna tanečních parketových kreací vrcholí. V dubnu se k velké radosti tanečnic a k daleko menší radosti rodičů tým Rytmus Úvaly propracoval až na mistrovství ČR. To se konalo v České Lípě a na mě vyšla řada se chopit volantu, naložit 
v Úvalech další dvě děvčátka a frčet na sever. Jedinou útěchou mi bylo, že atmosféra v českolipském kulturáku zatím vždy byla naprosto úžasná. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Na soutěž se sjely skupiny z celých Čech a 
Moravy a jen v kategorii našich holek se o postup ucházelo celých deset týmů. Přestože se holky se svojí kreací "Stromy" snažily, byl vidět rozdíl ve srovnání s holkami o dva, tři roky staršími. Finálové týmy byly rychlejší, propracovanější, sehranější a byla radost se na ně dívat. Kdo nakonec zvítězil, je uvedené na stránkách Svazu učitelů tance ČR, ale museli jsme s Alicí lovit v paměti, kdo to vlastně na prvním místě skončil. Určitě lae byly dobří, vlastně dobré...
Konečně došlo na tolik vytouženou a pro stavbu a nemoce odkládanou akci - holčičí narozeninová párty. Alice i Klára pozvaly několik svých kamarádek ze školy a z Hradešína na pozdrženou oslavu 
narozenin. Byť jim rozdaly pozvánky jen tři dny předem, kupodivu všechny holky svoji účast potvrdily. Nebyla to párty jen odpolední. Přes noc tady zůstalo celkem šestnáct holčiček s různou úrovní začínající 
puberty. My s Ivčou připravili jen jednu hru, o ostatní se musely postarat Klára s Alicí. Trošičku jsme měli obavy, ale ukázalo se, že byly zbytečné. Party třeťáků a páťáků si celkem vystačily, naše "bojovka" 
s honbou za pokladem skončila úspěšně, počasí nám hrálo do not a tak jsme byli převážně venku až do jedné v noci. Jen ten dohled se pak protáhl až do půl třetí a tak jsme v neděli ráno předávali potěr s kruhy pod očima...
"To už jsme v Německu?", ptala se Alice v Zápech. Bylo asi půl osmé ráno a my se sousedy mířili do Hřenska a dál do národního parku Saské Švýcarsko. Díky různým objížďkám nám cesta trvala déle, ale aspoň se rozehnaly mraky a když jsme u Rathenu vystupovali z aut, už svítilo sluníčko a bylo velmi příjemně. V GPSce jsem měl staženou trasu od nějakého německého turisty, snad horolezce, jak se později ukázalo. Cesta totiž brzy uhnula ze značené turistické stezky 
a začala strmě stoupat ke skalám po stezičce určené horolezcům pro přístup ke stěnám. Hned první lezce, které jsme potkali, byli češi. Pak dál a výš k hřebenu a za chvíli jsme měli některé vrcholy skal i s horolezci pod sebou na dlani. Jenže stezka, která doposud vedla terénem, se změnila na úzký chodníček přímo ve stěnách skal. A tam jsme se s dětmi torchu báli, nemluvě o maminkách. A tak místo 
toho, abychom si osahali masivy Honigsteine a Lokomotive, byli jsme nuceni se spustit lesem do údolí ke Kosímu jezírku Amselsee. 
V bufetu na 
Amselfallu jsme si oddechli, popili a načerpali síly na výstup po nějakých sedmi stovkách schodů skrz Švédské díry na hřeben a vyhlídkovou terasu Bastei. Zde už bylo velmi rušno, ba nahuštěno turisty z 
Německa, Polska a Čech, dostat se na vyhlídkách k zábradlí vyžadovalo vůli a ostřejší lokty. Sestup do Kurort Rathenu dal našim nohám zabrat snad ještě víc, než cesta nahoru. Ale to už jsme měli k autu a k odpočinku jen kousek, což naše holčičky kvitovaly s povděkem...
