Mutanti

Ke konci dnešního běhání se ke mně ve Škvorci přiřítila tak šestiletá holčička a povídá:
"Pozor na mutanty!!!"
"Hmm?"
"Jsou to keře, ale pozor, aby vás nechytly!"
"Tak jo, díky, dám si bacha." a běžím dál. Holčička kluše za mnou.
"Kam běžíte?"
"Domů do Hradešína."
"Hmm, ale to byste neměl, běhat takhle nahatej!"
"Už jsem se zahřál, neboj."
"Hmm aha, tak nashledanou..."
A než jsem se otočil, byla fuč...

Škvorecký jarmark

Dneska jsme se coby správní vesničáci vydali přes pole do Škvorce, kde se na návsi konal jarmark. Pár stánků s uměleckými výtvory, s kořením, s medem, občerstvení, ale hlavně pultíky dětí ze škvorecké školy, které tam prodávaly své výtvory, nebo lépe jedlé produkty svých maminek. Do toho velká scéna historického poutního divadla, která byla menšími návštěvníky jarmarku doslova obležená a atrakce jízdy na oslu. Ta byla jak pro naší Alici, tak pro Zuzku Šárovou magnetem. Od osla se nehly. Jednu jízdu si zaplatily, ale tak dlouho chodily s ostatními malými jezdci, až si vydyndaly nejednu další jízdu zadaráč.
Cestou zpátky jsme potkali hradešínské domorodce s košíky plnými hub a tak jsme dpoledne vyrazili do Hradešínského lesa kouknout se, co tam na nás zbylo. Babky na nás koukaly za kdejakým stromem, sem tam bedla, dva kotrče, nějaké ty holubinky a klouzky. Co nemá žlutý spodek, je podle holek jedovaté. Mám svoji smrtelnou směs schovanou v mrazáku, dnešní smaženici jsme raději udělali jen z těch "jedlých" kousků.

Osečanská šlapka

Už ani nevím, proč jsme v loňském roce závod vynechali. Letos jsem nereflektoval na Aliččiny protočené panenky a protesty a holky přihlásil. Sobotní ráno bylo díky páteční firemní akci, která byla velmi vydařená a bouřlivá, poněkud kocovinoidní, nicméně jsem provedl rozborku kol, aby se vlezly do kufru Škodovky, a vyjeli jsme směr Osečany. Složit kola, registrovat, nacvaknout čísla na řídítka a do startu zbývalo sotva pár minut. V 10:30 se rozezní houkačka městské policie a peleton dětí a jejich doprovodu šlápne do pedálů. Po minulé zkušenosti se nikam nehrneme a vzápětí jsme na chvostu. Klára naštvaná, že nám všichni ujedou, Alice zpruzená, že tady musí závodit. Povzbuzování a hecování nepomáhá. Na prvním kilometru vyndavám Twixku, ta Alici trochu uklidní. Přesto další povzbuzování házím za hlavu, nemá to cenu. Na dalším kopci dojíždíme Evu Šimánkovou s malou Janičkou a to je naše spása. Holky byly spolu na táboře, hned se daly do povídání, blbnutí a najednou už jízda tolik nebolela. Takže opět máme pohodový výlet, po závodnickém duchu ani památky. Asi je to tak lepší. Jediná nehoda nás potkala téměř na konci při sjezdu do Osečan, kdy Alice přehlédla kámen a vystřihla let plavmo rovnou do kopřiv. Sice dopadla do měkkého, ale zle se popálila. Pocit soutěže se mi podařilo vyvolat až půl kilometru před cílem. Vyhecoval jsem holky, abychom dojeli do cíle dřív než duo Šimánkových. Trochu nefér za to, že s námi celou cestu kolegiálně jely, ale Klára s Alicí to vzaly vážně a těch posledních pětset metrů do kopce vyjely a vyběhly s jazykem na vestě. A jaké bylo Aliččino zhodnocení poté, co dostala odměny a medaile? "Už na tyhle závody nikdy nepojedu!!!"