Stěhování

Bolavá záda, křeče v rukou, třas v nohou, to je zhruba výsledek vyvrcholení stěhovacího procesu z Braníku do Hradešína. Samotný akt stěhování však proběhl překvapivě rychle. Vstávali jsme v sobotu sice už o půl šesté, abychom stihli dobalit krámy, na které nám nezbyly síly předešlého dne, ale už v půl osmé přijeli stěhováci s náklaďákem a začalo nakládání. Trojice Moldavců makala bez problémů a bez prodlev a tak jsme již po desáté odjížděli z Prahy a krátce po dvanácté jsme partě stěhováků mávali nadobro. Pudilová nám přichystala dvě překvapení. Za prvé nebyla ještě 100% vystěhovaná, za druhé nechala zahradu napospas trávě, která teď dosahuje do půlky stehen. Zatímco první problém se zvládl během soboty, druhý máme ještě před sebou.
Sedření a zmožení jsme v sobotu usnuli tak tvrdě, že se nám ani žádné sny nezdály a osudové otázky, co se vyplní nebo nevyplní, nám tedy stále zůstávájí utajeny. Místo nedělního nerušeného rána (holky byly v Raškovicích) se nám o půl šesté začalo do uší neodbytně zařezávat pípání budíku, který zůstal nastavený ze soboty a navíc schovaný někde v krabici. Nedokázal jsem odolávat a tak mě technika dostalal z postele mnohem dřív, než jsem plánoval. Odměna ale byla téměř okamžitá. Na zahradě se pásla srnka. Ničím nerušena si pochutnávala na trávě mezi jabloněmi. Do toho slunce nad obzorem a ranní písně zahradních ptáků – zkrátka idylka.
Odpoledne jsme jeli pro holčičky do Raškovic. Poslechli jsme si, jak Klárka s Alicí našly během dne spícího dědu Jardu.
„Hele, děda Jarda usnul“¨
„A jó! Ale co když je mrtvej?“
„To né, to by mu visel jazyk…“