Heiligenhafen - první podzimní den

Touha vyrazit si ještě jednou k moři nás společně s Rožkovými vytáhla k Baltu, do našeho oblíbeného Heiligenhafenu. Jihovýchodní vítr vál jak teplý fén, takže se dalo koupat, i když teplota vody byla trochu nižší než ideální. S chlapíčky jsme postavili parádní pískovou dráhu pro závody kuliček a pak rozbalili draky. Vlastně to byla premiéra s naším drakem - křídlem, který jsme pořídili v červnu a ještě ho nevyzkoušeli. A zjistili jsme, že je to ohne sranda, drak je citlivý na sebemenší změnu větru nebo pohyb rukou, pořád se nám kroutil a motal šňůry. A o sto metrů dál si dva drakaři náramně užívali se svými křídly. Zřejmě to chce cvičit, cvičit, cvičit...

Heide Park Soltau

Přijeli na návštěvu Rožkovi s chlapíčkama, mimo jiné fandové zábavních parků. Proč ne, řekli jsme si a v práci od kolegů dostal tipy na to nejlepší v okolí Hamburku. Tím byl Heide park u Soltau, někde mezi Hamburkem a Hannoverem. Kromě akčních atrakcí pro dospělé má prý také docela dost věcí pro děti.
Pro návštěvu jsme zvolili pátek a dobře jsme udělali - naše obavy, že se budeme prodírat davem a čekat věky na každý kolotoč, se ukázaly jako naprosto liché. Park volný, na žádnou akci jsme nemuseli čekat víc než pět minut a na leckterých se dalo udělat i pár kol, protože ve frontě nikdo nestál. Krom toho nebe bez mráčků, zkrátka kýč jak bič.
Nejhůř na tom byla Alice. Se svými třemi roky jí byla většina atrakcí zapovězená a tak to většinou oplakala, když viděla ostatní nastupovat do vozíků horských drah, do člunů na kanálech... Snažili jsme se to střídat, abychom se dostali i na bezpečnější kolotoče , vláčky, lodičky, ale těch nebylo tolik.
První velkou atrakcí, a pro mě tou největší, byla jízda na obří horské dráze Colossus. Dřevěná konstrukce, 61° sešup, při kterém vlak nabere stodvacítku a tep, tlak i močák stoupá, kam nemá. Celé dvě minuty téměř bez dechu a se staženým ksichtem... Abych si nemusel nic vyčítat, vyzkoušel jsem buď sám nebo s Kryštofem Rožků všechny dráhy, co se nabízely - lopingovou, bobovou, i sedačkovou, co jsou na ní lildi většinou hlavou dolů a kvílejí a kvílejí...
Postupně jsme obešli téměř veškeré atrakce a z posledních nás museli doslova vyhánět, když v parku o šesté padla a obsluha kolotočů začala své budky nekompromisně zavírat.

Lüneburger Heide

Babí léto jak z katalogu, přes den 25°C, zlaté slunce, vzduch začíná nenápadně vonět po podzimu. Letos jsme si ho ještě moc neužili a tak jsme vyrazili ven, do míst, kde jsme ještě nebyli. Asi šedesát kilometrů na jih od Hamburku začíná rezervace Lüneburger Heide - písky, vřesy, jalovce, pastviny, ovce, koně, a tak... Celá oblast vřesovišť vznikla někdy ve středověku, kdy tehdejší solivary v Lüneburgu kácely a kácely, aby měly, čím topit. Aspoň je dneska na co se dívat. Tu a tam se objeví kopeček, který většinou schovává hrobky z doby bronzové. Je to něco jako britské nebo bretaňské cairny, akorát že jsou schované pod nánosy písku a půdy.
První vycházku jsme začali u Undelohu. Směrem na severovýchod se nacházela jedna multicache, která nás příjemně provedla celkem liduprázdným vřesovištěm s naučnou stezkou. Po obědě jsme podnikli druhý výlet pár set metrů na jih. Tady už měla krajina výrazně osobitý charakter, také lidí jsme potkávali víc, dokonce i koně s kočáry (a s naloženými Helmuty). Druhý poklad se nám ale stále ukazoval asi dvěstě metrů od cesty. A protože jsme byli v rezervaci, nikam mimo pěšinu se nám nechtělo. Tak jsme cache vzdali a udělali si krásný asi pětikilometrový okruh.

Zpátky z dovolené

Využili jsme toho, že je to z Hamburku do Norska blíž než z Prahy, a naplánovali si dovolenou v pronajaté chatě u Samnangerfjordu, nedaleko Bergenu. Celý zápis a výběr fotografií je na http://www.jdemeven.cz/akce/Norsko/index.html.