Ještě jednou Schladming

Chtěl jsem holkám ukázat oblíbené sjezdovky na kopcích kolem Schladmigu. Místo Alice zaskočil Daník a tak jsme ve třech už ve čtvrtek odpoledne hoblovali sjezdovky na Planai. A tak nás to chytlo, že jsme se trochu zapomněli dívat na hodinky. A najednou jedeme sjezdovku někam do pekel a koukáme, že sedačka už nejezdí. Bylo tam s námi pár podobně postižených, naštěstí od lanovky vedla nějaká spojka na jinou sjezdovku, po které jsme se dostali do centra Schladmingu. Bohužel stále asi dva kilometry od našeho auta. Posadil jsem Kláru s Daníkem do baru a šel se poohlídnout po taxíku. Štěstí mi vjelo do cesty v podobě skibusu, kterým jsem se pohodlně dostal k autu na Planai West. V pátek ráno střešní okna našeho apartmánu bičoval déšť a okolní kopce se ztrácely v nízké oblačnosti. Vyjeli jsme na Hochwurzen, kde lanovky začínají o něco výš, ale na sněžení to nestačilo. Ten padal až na samotném vrcholku kopce, ale zato tam kvůli mlze nebylo vidět na pár kroků. Jezdili jsme statečně, voda nevoda, měký sníh aspoň dobře držel lyže. Jak se říká, v tomhle počasí jezděj jen Češi a Poláci a tak jsme měli sjezdovky téměř jen pro sebe. Zato v sobotu, když se opět vyčasilo, nás u vleků čekaly hrozny lyžařů. Během dne se situace trochu zlepšovala, ale i tak jsme najezdili nejmíň kilometrů. V neděli jsme si přivstali, abychom na Reiteralmu byli co nejdříve a byla to naprostá pecka. Rychlý utažený manšestr, strmé červené sjezdovky, kilometry nám nabíhaly, stehna pálila, zkrátka paráda, že jsme si nechali to nejlepší na konec.
Video z lyžování: https://youtu.be/J-gPcS6to7c

Na koncertě ZAZ

Lístky na únorový koncert Zaz v karlínském Foru jsme měli pověšené na tabuli přes půl roku. Byl pestrý, francouzský, nejlépe ho asi vystihuje recenze Josefa Martínka na musicserver.cz:

Pěkný, ale chvílemi dlouhý. Takový byl první ze dvou vyprodaných pražských koncertů Zaz v rámci turné k aktuální desce "Effet Miroir". Osmatřicetiletá Francouzka se předvedla jako výborná zpěvačka obklopená prvotřídními muzikanty. Nevyvarovala se ovšem ani méně výrazných momentů.
Od doby, co v roce 2013 zazářila na festivalu Colours Of Ostrava, se Zaz stala miláčkem českého publika. Vracela se k nám rok co rok - a většinou zde odehrála hned několik koncertů najednou. Až po vánočních vystoupeních v prosinci 2016 se na chvíli odmlčela a do hlavního města se vrátila až nyní, po více než dvou letech. V zádech má novou desku "Effet Miroir", a tudíž i zbrusu nový koncertní program. Ten v mnohém překvapil. Pro "Effet Miroir" je charakteristická žánrová rozmanitost, což se projevilo i naživo. Zaz se nejprve postavila před zaplněnou halu sama a z plna hrdla spustila naléhavé tóny "Si c'était à refaire" - kapelu i půlkruhové promítací plátno schovávala za černou oponou. Po jejím stržení se rozjela nečekaně proměnlivá show, která bavila (někdy více, jindy méně) následující dvě a čtvrt hodiny.
Isabelle Geffroy je často titulována jako šansoniérka - kdysi dokonce začínala zpívat v pařížských ulicích, podobně jako třeba její slavnější předchůdkyně Edith Piaf. Ve Foru Karlín si ale nejvíc lebedila v plném kapelním zvuku. Došlo i na pár sól jejích doprovodných muzikantů, obzvlášť elektrickou kytaru a baskytaru stavěla rodačka z Tours ráda do centra dění. Místy svými grimasami a postoji připomínala spíš rockovou hvězdu, jindy zase s lehkostí tančila za zvuku melodií současného popu.

Publikum, z něhož zdaleka ne každý rozuměl zpěvaččiným francouzským proslovům, pochopitelně nejvíc reagovalo na nejznámější hity. Například "Si jamais j'oublie", zařazená už v první pětině setlistu, sál okamžitě prosvítila pozitivní energií. Ovšem nejpřekvapivější moment přišel se skladbou "On s'en remet jamais". Ta svým vyloženě tanečním charakterem z repertoáru francouzské divoženky značně vyčnívá. Obzvlášť když nakonec přerostla do až psychedelicky vypjatého závěru, při kterém se obrázky na promítacím plátně rozdvojovaly.

Po této energické náloži přišly komornější chvilky. Pódium se opticky zúžilo, Zaz a její muzikanti se natěsnali na menší prostor a prim hrály akustické nástroje. Při "Les passants" nebo "Comme ci, comme ça" jsme se rázem znovu ocitli na pařížském předměstí. Následovaly pocty šansonovým velikánům - loni zesnulému Charlesi Aznavourovi ("Oublie Loulou") a také Maurici Chevalierovi ("Paris sera toujours Paris"). Další skladby stavěly na osamoceném doprovodu klavíru, což umělkyni umožnilo předvést své vokální kvality. Energie večera ale v těchto okamžicích trochu vadla.

Zaz je přece jenom nejlepší v těch chvílích, kdy je jí plné pódium a ona po něm poskakuje jako rozpustilá rošťačka. Výjimkou potvrzující pravidlo byla pouze balada "Eblouie par la nuit" z debutového, po interpretce pojmenovaného alba z roku 2010 - ta pro své emotivní podání patřila k jasným vrcholům večera. Závěr byl podle očekávání plný skotačivých tónů, které roztančily i balkóny. "Je veux" jakožto největší hit, "Toute ma vie" jako reprezentant aktuální desky.

Žádný div, že ani po dvou hodinách nemělo publikum dost a vyžádalo si přídavky. "Dlouhý koncert, dlouhé vytleskávání," řekla si asi Zaz, která na sebe nechala čekat dobrých pět minut, než se na pódium vrátila. Dalších pět pak vyplnila nešťastně zařazená "Laponie", skladba, ve které se nezpívá, ale recituje. Tento tah atmosféře v závěru moc nepomohl. Až poté se mohli fanoušci opět vrhnout do víru tance. 

Charismatická Francouzka, která během koncertu podpořila neziskovou organizaci Tam jdem a pronesla i pár českých slůvek, u nás bude určitě milována i dál. Tentokrát by ale nejlépe udělala, kdyby s písněmi při tvorbě setlistu přece jen trochu šetřila. Bezmála třicet kousků, z nichž ne každý udržel pozornost diváků, se ukázalo být spíše danajským darem. Kdo by raději kratší a o to intenzivnější příděl zpěvaččina koncertního naturelu, tomu nezbývá než vyrazit v červenci na festival Colours Of Ostrava, kde bude Zaz znovu patřit k hlavním ozdobám.

Lyžování v Mühlbachu

Už na podzim jsme se domlouvali, že vezmu holky na dva dny ze školy a pojedeme alespoň na část týdne na společnou lyžovačku s těmi, co mají jarňáky o týden dřív. Trochu nám do toho hodila vidle Aličina bolavá kolena, tak jsme do Alp vyjeli jen s Klárou. Přivstali jsme si a v jednu hodinu už jsme jeli vlekem na odpolední lyžování. Dobře jsme udělali, počasí bylo výstavní. Ušlo i v neděli, kdy jsme jezdili s celou partou a podařilo se nám projet všechny kopce až do Maria Almu a zpátky. Zato další dva dny panovalo na kopcích psí počasí. V neděli večer začalo sněžit a padalo celou noc, takže když jsme lanovkou vyjeli na první kopec čerstvého sněhu jsme měli do půlky lýtek. Naštěstí to byl lehký prašan, ale i tak vyžadoval trochu jiný styl (co mi moc nejde...). Na odkrytých vrcholech sjezdovek fičel vichr, sníh bodal do tváří a chvílemi nebylo vidět, kam lyže jedou. A najednou jsme sjeli svah, na kterém už kvůli větru přestaly jezdit vleky a bylo po srandě. Skibus nás vzal o pár kopců zpátky do Hochkönigalmu, kde nám nezbylo než drandit na jediné sjezdovce, u které ještě lanovka fungovala. Podobné počasí panovalo i v pondělí, ale přesto jsme srdnatě lyžovali od rána do do zavíračky. Škoda, že jsme se s Klárkou museli vydat zpět do Čech. Od úterka do konce týdne si tam všichni užívali azúra...

Video z akce je na Youtube: https://youtu.be/tQElZF7rhwo

Hauptbahnhof Hamburg

Mezi úzkým výběrem nominací na letošní soutěž Sony World Photography Awards mě v kategorii Kreativní foto do očí praštil tento zajímavý snímek hamburského hlavního nádraží. Poznal jsem ho na první pohled...