Když nastalo zahájení posledního plesu Klářiných tanečních a na parket zšeřelé Lucerny začaly nastupovat nekonečné zástupy tanečních párů, říkal jsem si, že ti si tady snad ani nemohou zatrsat. Není kam udělat krok. Ale taneční mistr Vavruška je nějak dokázal ukočírovat a nakonec se celá masa holek a kluků dala do pohybu, mezi nimi někde Klárka s Terkou, obě se svou výškou těžko k nalezení. První zpruzená je Alice. Proč prý sem musela, stejně tady jen sedí a čumí a je to k prdu. Po pánské volence začíná být zaťatá i Klára. "Debil, pořád mě jen poučoval!", zhodnotila chlapce, který ji požádal o tanec. Konečně přichází chvíle pro otce a dcery. Roztáčíme polku a hopsáme po parketu, jako by nemělo být zítra. Klára odpadá, drží se za bok a nemůže popadnout dech. OK, zrelaxujeme u pomalejšího blues, pomyslel jsem si. To by ale nesměly být kolem desítky štíhlých dívčích nohou s vražednými podpadky, z nichž se nejeden Klárce zabodl do paty. Košile se mi lepí k tělu, v jámě Lucerny je tropické podnebí. Doznívají poslední tóny waltzu a jsme svobodní. Jdu to rozdýchat nahoru k východu, kde je chladněji. V lóži mezi mými ženami se zatím dělá dusno. Klára už tančit nechce, Alice přestala mluvit úplně. Nehodláme agónii držet při životě a raději volíme ústup z bojiště. "Do žádnejch tanečních mě nikdy nedostanete!", uzavřela Alice slavnostní večer...
