Les Království

Už delší dobu Martin Šára naznačoval, že by se rád podíval na přehradu Les Království u Dvora Králové. Využili jsme státního svátku a do Východních Čech se vypravili. Přehrada, kterou postavili na začátku 20. století, je dnes národní kulturní památkou. A zaslouženě. Hráz i přehradní věž vypadají jako z pohádky. Se zlátnoucími lesy kolem překrásně kýčovitě. Odlovili jsme dvě kešky a popojeli do Bílé Třemešné, odkud jsme podnikli výletík na vrchol Zvičina. Ze samotné rozhledny, která je v podstatě jen druhým patrem nad restaurací Raisovy chaty, toho přes okolní stromy moc vidět není. Asi, je totiž nepřístupná. Nicméně cestou se naskytlo několik míst s výhledem jak na sever na Krkonoše, tak hlavně na jih a jihozápad na obrovský kus Čech. Ze Zvičiny se nám pak naskytl krásný výhled na známé hřebeny Černé Studnice a Ještědu, vše zalité zlatým odpoledním sluncem.

Jílovské vyhlídky

Vzal jsem si na pondělí dovolenou a vytáhl holky se psem na krátký výšlap po okružní stezce kolem Jílového. Nese název "Jílovské vyhlídky" a skutečně prochází pár místy, kde výhledy do posázaví musí být úžasné. Počasí nám ale moc nepřálo, bylo stále trochu zamlženo a sychravo. Leč vyvětrali jsme se, o to šlo.
 

Rande ve Vídni

Po celých pěti letech jsme se konečně rozhoupali, sjednali si z Jablonce hlídání k holkám a v pátek sami s Ivčou vyrazili po D1 na rajs do Vídně. Ubytování jsme měli předem sjednané v hotelu Prater Messe, jen kousek od stanice metra. Naše první sobotní kroky směřovaly k trhu Naschmarkt, rušnému ostrůvku se spoustou stánků, krámků, jídelen i hospůdek, sevřeného ulicemi Wienzeile. Hned nás zlákaly luxusní olivy plněné čilipapričkami, po kterých nám vhrkly slzy do očí. Dost eur jsme také vysázeli za ňaminky v podobě sušeného ovoce a variant tureckého medu. Když už byl můj batoh zcela plný, zahnali jsme žízeň v rušném lokálu a vydali se do centra. Procourali jsme se Hofburgem a uličkami vnitřního města až k dunajskému kanálu. Na Schwedenplatzu jsme nastoupili do vyhlídkové tramvaje, která s námi obkroužila vídeňský Ring a seznámila nás s nejdůležitějšími budovami, které kolem tohoto bulváru v druhé polovině 19. století vyrostly. My ale měli v itineráři jedno místo mimo historické centrum, a to obytný dům Friedensreicha Hundertwassera. Nasedli jsme na tramvaj číslo jedna a zachvíli už jsme se kochali křivkami, terasami a barvami tohoto divotvorného stavení. Večerní atmosféru Vídně jsme si opět vychutnali v historickém centru. A nejen atmosféru, ale i slušný Wienerschnitzel v jedné z mnoha restaurací v úzkých uličkách mezi Operou a katedrálou Sv. Štěpána.
V neděli ráno jsme se projeli tramvají a autobusem až do Schönbrunnu. Mohli jsme tam jet metrem, ale raději jsme koukali, jaká je Vídeň i mimo centrum. Kudy jsme jeli, tam byla tak trochu turecká. V zámecké zahradě se to naopak jen hemžilo Japonci, každý druhý měl na tyči mobil a čile produkoval slefíčka. Ivča měla ze soboty na noze puchýř, tak jsme žádný velký pochoďák nedělali, jen jsme vylezli na vršek ke Gloriettě, odkud je krásný výhled nejen na park, ale také na velkou část města. Do centra už jsme sjeli metrem a své kroky namířili do Café Museum na Sacher s kávou. Dortík nás moc neoslovil. Piškot s marmeládou a čokoládovou polevou, ještě nám ho dali bez šlehačky. Poslední atrakcí byla návštěva Schmetterlingshausu v hofburských zahradách. Velký skleník s tropickým klimatem a s hejny motýlů. Tolik propagační materiály. Vedro tam skutečně bylo k zalknutí, během pár minut z nás lilo. Ale čekali jsme trochu větší sortiment co se týká motýlů. Viděli jsme asi pět druhů a to nás trochu zklamalo. Nicméně Vídeň jako město nás nadchla, víkend v ní uběhl neskutečně rychle a zdaleka jsme se nestihli podívat na všechno. O důvod víc se sem brzy vrátit.