Českolipský zvoneček

V početné konkurenci s kompozicí Veni Domine získal Aliččin tým pěknou stříbrnou medaili.

Neviditelná výstava

Už v zimě jsme zaregistrovali Neviditelnou výstavu v Novoměstské radnici a dnes došlo na její návštěvu. Vypravili jsme se tam v osmi společně s Kašperkovými. Vzali nás jako jednu skupinu. Paní v pokladně povídá: "Za vchodem se držte pravé stěny, on si vás tam převezme průvodce Jaromír." Za dveřmi za závěsem jsme se ocitli v černočerné tmě. Jaromír, sám slepý,  nám dal ještě jednou bezpečnostní instrukce a už jsme vyrazili na tápavý hodinový exkurz do světa nevidomých. Děti se "očividně" orientovaly mnohem lépe než dospělí, slyšeli jsme je daleko před sebou, jak vykřikují názvy předmětů, které cestou objevily. Předměty běžné v domácnosti, obchod se zeleninou, ulice, les, ale i muzeum s plastikami, kdes jsme samozřejmě museli přijít na to, co jsou zač. Na závěr jsme se dostali do temného baru, za drobáky nakoupili pití, Jaromír nás obsloužil a zkasíroval a pak si u lahve toho či onoho povídali o životě nevidomých, nástrahách na ulicích, jak se k nevidomým chovat... Venku v sále nás pak další zrakově postižení seznámili s braillovým písmem, s pomůckami, které slepí běžně používají, jak se chodí se slepeckou holí. Holky s páskou přes oči seděly u stolečku a skládaly lego. "Potřebuju žlutou!",uzavřela kapitolu nevidomých Alice...
Po Neviditelné výstavě jsme popojeli k Podolské vodárně. Je dvaadvacátého, den vody, a podolské muzeum je otevřené pro veřejnost. Prohlédli jsme si exponáty a historii vodárenství v Praze, ale přeci jen jsme čekali víc, něco jako exkurzi po samotné vodárně. Ta je však už jen záložní, vodu běžně nečistí a nedodává a nic vidět nebylo. Alespoň víme pro příště.

Letošní cyklopremiéra

V neděli odpoledne jsem Alici vytáhl na kolo. Byla to první cyklovyjížďka v tomto roce. Nejistota byla znát, Alice se na cestě v Babickém lese nějak zakoukala a skončila na nose v mlází. Červená turistická značka se neukázala jako ideální volba, museli jsme přejet tisíc a jeden kořen, přenášet kola přes potoky, nakonec jsme se ale dostali do Třebohostic pod Plachtu a pak zdárně domů.