Těch pár lekcí agility, které jsme s Quipem od zimy udělali, se za výcvik považovat nedá. A tak jsme se nechali nalákat na týdenní letní výcvikový tábor do Heřmanova Městce. Kdo už tam kdy byl, jen pěl ódy. To ale asi nejel s Quipem. Poměrně záhy jsem zjistil, že je to ten nejmíň poslušný pes a exot, nedostatek výcviku se zkrátka nedá okecat. Takže, představa, že to bude pohoda oddech, vzala hned zkraje za své. Ráno vstávat o půl sedmé, abychom už v sedm vyráželi na stopovačku. Hned v ponděli šla se mnou i Klára, ale pak už se ani jedna z holek nedokázaly tak brzy z postele vykopat. Ale to nevadilo. Na loukách v zámecké oboře jsme vyšlapávali stopy, ve kterých pak psi čmuchali a sbírali pamlsky, celé to mělo trochu romantický nádech. V deset začínala poslušnost. Tu si vzala na starost Klára. A odpoledne pak hodinka agility, na kterou se zase zaměřila Alice. Já u ničeho nemohl být, protože pak Quip holky vůbec neposlouchal. Jenže nakonec mi cvičitelky řekly, že to takhle asi nepůjde, že nejdřív musím vycepovat hunda já a až teprve potom se do toho můžou holky vložit. Skvělá výhra! Takhle jsem si to vždycky představoval... Po týdnu jsem byl vystresovaný já, vystresovaný Quip a holky poněkud zmatené. Ale na druhou stranu jsme se pár věci přiučili, Quipa čekají zajímavé časy. Navíc díky pejskařce a fotografce Aničce máme pár krásných fotografií, které se tady nestydím použít...
