Se šípkovou...!

Ivča huhlá, funí, rýma ji teče i očima a není divu, že ji v tomhle stavu žádný výlet do horkého letního dne neláká. Napumpoval jsem si tedy kolo, naládoval GPSku keškama a vydal se do Kerska. Zajímavá místa tam provází docela pěkná multinka. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem nenašel finálku. Naštěstí byly i další poklady, kde jsem sklízel větší úspěch. Cesty po rovině, určitě sem ještě zajedu i s holkama. U Sadského jezera mě trochu překvapilo, když jsem po červené turistické značce projel přímo středem nudistické komunity a nahé zadky mi před kolem uskakovaly z cesty. Kersko se mi líbilo. Čekal jsem sice jen chaty a domky tak jak byly k vidění v Slavnostech sněženek, a bylo tam takových většina. Přesto tu a tam na člověka vybafne obludné palácovité monstrum dávající na obdiv bez špetky citu majetnost vlastníků. Příjemná atmosféra se dá prožít i ve známé Hájence, kde se mezi hotovkami stále nabízí i divočák. Na závěr výletu jsem si ho dal. Se šípkovou...

Bezdětné courání

Děti pryč, volná sobota, tak co doma. Sice je tropické vedro a dusno, přesto se vydáváme do Prahy na couračku. Naše první kroky vedou do čerstvě otevřené Czech Photo Gallery na Újezdě, kde je právě vystavovaný výběr fotografií Joea Klamara. Jsou nádherné. Na různých místech Prahy stále probíhá projekt cityLAB, výstava fotografií Jiřího Turka, který na nich zachycuje nálady a imprese velkých evropských měst. Víc k tomuto projektu říká sám fotograf v rozhovoru Host Radiožurnálu. No a jedna z expozic je i na Malostranském nábřeží. Nevěděli jsme přesně, kde tohle nábřeží je a tak jsme z Újezda zamířili rovnou k Vltavě, abychom to zjistili. A kápli jsme na něj hned z kraje, tam, co začíná Čertovka. Pár velkoformátových fotografií z Florencie, Benátek a Říma. Ne každého asi osloví, jsou to často takové mázlé, náladové obrazy, žádné klasické pohlednice.
Prošli jsme nádvořím Sovových mlýnů a přičichli tam k modernímu umění. A protože se nám už jazyky lepily na patro, usedli jsme ke stolku jedné z několika hospůdek, které mají zahrádky na nábřeží zrovínka nad Vltavou a nechali svá vyprahlá hrdla konejšit vychlazenou plzničkou. Ivču ale začala velmi trápit mocná rýma a hlavobol, nechali jsme proto plány na Jelení příkop plavat a vydali se pomalu přes Karlův most a příjemně liduprázdný Josefov zpátky na Masaryčku, kde už na nás čekal klimatizovaný CityElefant, aby nás odvezl zpátky do Úval.

Alice trucuje

S hastrmany za vodníky

Zachtělo se nám udělat si zase po čase procházku do Prahy. A aby to nebyla jen tak obyčejná couračka, zarezervovala Ivča vycházku organizovanou Muzeem pověstí "S hastrmany za vodníky". V půl osmé se u Vltavy za Hergetovou cihelnou začala scházet skupinka lidí a z vrby slezl zelený vodník, náš průvodce. Pravda, trochu vyžilejší, ale to asi dětem nevadilo. Vykládal historky a po první jsme se hned vydali k Čertovce a na Kampu. Myslel jsem si, jak si budu během procházky fotit, ale tempo skupiny bylo takové, že se mi nejednou téměř ztratila z dohledu, jen jsem se na chviličku zastavil. Však jsme během dvou hodin měli co stíhat - z Kampy přes Palackého most na náplavku a po ní geradeaus kolem Podskaláků až k Vyšehradu.


To už holky remcaly, že mají nohy až ke kolenům ochozené. Ještě že chuť pokračovat zachraňovali další vodníci a dokonce i vodní víla. Když jsme se rozcházeli, bylo před desátou, na město se snášel soumrak a nad železničním mostem vycházel Měsíc. Se zmrzlinou v bříšku Alice v metru usínala a v autě se jim samozřejmě víčka zavřela, jen co docvakly zámky pásů.

Portrét

Čaroval jsem podle návodu s Photoshopem, abych dostal z fotky kresbu. Ale pak jsem si začal hrát a vyšla z toho docela povedená ilustrace. Má to jen jeden háček - už jsem ten postup nedokázal zopakovat. Takže groteskní Alice je vlastně unikátní dílo...

Začátek prázdnin

Alici sepodařilo na konci školního roku chytit angínu, tak ji teď kurýrujeme. Holky byly v Jablonci dva dny, pak jsme přijeli i my s Ivčou, kromě jiného popřát mamce k narozeninám. Holkám jsme slíbili, že si za vysvědčení můžou koupit knížku. Nekonečné rozhodování v omezeném výběru místního malého knihkupectví jsem téměř nervově neunesl. Zato nás pak holky překvapily, když si doma zalezly do křesel a četly a četly. Ospalý poobědní klídeček jsem zvířil, když jsem po čtvrtstoletí rozepl futrál od violoncella a vytáhl z něj nástroj a docela zbídačený smyčec. Jedna struna při ladění praskla. Hra se podobala výkonu totálně zkouřeného jazzmana, k nesmírnému pobavení všech kolem...