Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

Po delší odmlce se nám podařilo opět zajít do divadla, tentokrát do Divadla v Dlouhé na představení Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Jak uvedl jeden z účinkujících, "tohle je divadelní fast food, kterým si apgrejdujete svůj kulturní levl a kdo má pásy, ať si je zapne." A pak spustili dvouhodinový fičák bez přestávky, po kterém nás bolely bránice a lícní svaly dostávaly křeče.

A co o hře píší kritikové:

Krátký Shakespeare v Dlouhé

Reduced Shakespeare Company je fenomén, který v globálním měřítku tak trochu připomíná úspěch Járy Cimrmana. S divadlem, založeným na parodické zkratce obsáhlé a ctihodné předlohy, přišlo trio amerických komiků již v osmdesátých letech a jejich zkrácená verze »kompletního díla« Williama Shakespeara se prosadila záhy v celosvětovém měřítku. Autoři se poté obdobným způsobem vypořádali s Biblí, Richardem Wagnerem, dějinami Ameriky i západní civilizace nebo třeba se všemi holywoodskými filmy najednou; jejich drasticky zkrácená zpracování klasických děl s charakteristickým dodatkem »abridged« (což je termín, jehož plnohodnotný ekvivalent v českém kontextu chybí) dodnes úspěšně brázdí vody světového šoubyznysu, ať už v osobním podání svých tvůrců nebo v podobě televizních skečů. Zástupy napodobitelů nepočítaje. Kdo nevěří, ať běží na YouTube. Nyní si tedy zakladatelský opus RSC našel cestu i do hájemství Járy Cimrmana. Divadlo v Dlouhé jej uvedlo pod titulem Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách; režíruje Jan Borna, hrají pánové Jan Vondráček, Martin Matejka a Miroslav Táborský. Posledně jmenovaný hned v úvodu pronese žertovnou, ale docela výstižnou repliku: tohle nejsou žádný ústřice, tohle je fast-food. A má naprostou pravdu – v Dlouhé opravdu zamířili do vod přiznaně přímočaré zábavnosti a pohybují se na úrovni, která si příliš nezadá s tím, co lze vidět v lepších televizních show. Nic podstatného na tom nezmění ani to, že si inscenátoři z televize a jejích klišé opakovaně dělají legraci. Celá inscenace, oproti originální verzi výrazně upravená, se tváří jako vystoupení poněkud šmírácké divadelní společnosti. Herci – stylizovaní do podoby Mužů v černém – občas vypadávají z rolí, Jan Vondráček si přímo na scéně mobilem domlouvá »kšefty«, častým předmětem zábavy je i to, že se něco nedaří (třeba když se aktéři nestíhají převléci nebo když se Martinu Matejkovi v roli Julie nechce políbit Romea). Hojně se též objevují aktuální narážky, od dotací na kulturu až po Václava Klause. Další, i když nijak zvlášť důsledně dodržovanou rovinou je parodie televizního světa, počínaje citací jmen českých seriálů, přes název kanibalské kuchařské show Mstivci v akci (Titus Andronicus) nebo Teletubbies (Troilus a Kressida) až po gabozelenayovsky komentované hokejové utkání s královskou korunou (historické hry). Často se zpívá: jednotlivé výstupy jsou zarámované hudebními znělkami (s opakovaným vlezlým motivem Shakespeare, pa-pa-da-pa), nadšený ohlas publika vzbudil zrapovaný Othello i závěrečná roztleskávačka nasazená poté, co se podařilo předvést výcuc v Hamleta v rekordně krátké době (a pak ještě pozpátku). Redukované shakespearovské hrátky sice i v Dlouhé směřovaly k zábavě vcelku prvoplánové, hranice přijatelnosti však nepřekračovaly; trojici protagonistů navíc nelze upřít komediální šarm. Lze předpokládat, že se inscenace stane populární součástí repertoáru, tolik potřebným doplňkem titulů ambicióznějších, leč divácky nesrovnatelně méně vstřícných. Ani nemluvě o tom, že v Dlouhé mohou mít dobrý pocit z toho, že komerční konkurenci vyfoukli kousek, který ve svém oboru nemá daleko k sázce na jistotu.

Vladimír Mikulka

Divadlo v Dlouhé Praha – Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer: Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Překlad Jiří Josek. Režie Jan Borna, režijní a dramaturgická spolupráce Barbora Futerová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Petra Goldflamová Štětinová, hudba Jan Vondráček. Premiéra 29. listopadu 2008.

V ZOO

Po Libresse cupu v Hořicích mě doma koťátka příjemně překvapila, že beze mě na plánovaný výlet do ZOO nepůjdou, a tak jsme se tam vypravili celá rodinka v pondělí dopoledne. A protože podobný nápad mělo asi patnáct tisíc dalších lidí (zhruba tolik jsem viděl na počitadle při odchodu ze zoo), vlekli jsme se krokem v koloně aut už od sjezdu z mostu Barikádníků. Za branami zahrady se dav trochu rozptýlil a tak jsme se mohli v pohodě toulat od vyder přes mědvědy k opicím, na rozdíl od poslední návštěvy jsme vynechali veškeré pakoně na kopci a spustili se dolů ke gorilám, šelmám, hadům a k jiné havěti. Tygři právě dostali flákotu, místo elegantních pohybů nám ukazovali jen své obnažené tesáky, vrtěli hlavou a v přítmí pavilónu to foťák moc nestíhal. Solidními pozéry se naopak snažili být plazi a lenochod, bohužel jejich přirozené mimikry jim na fotkách nedaly vyniknout.

Playmobil Funpark

Po velmi dlouhé době jsme se viděli s Hrnčířovými. Slovo dalo slovo a v sobotu jsme se o půl deváté ráno sešli u Mekáče v Rozvadově. Náš cíl - Playmobil Funpark v Zirndorfu u Norimberku. Holky se spolu s Kubou nemuseli dlouho rozhlížet. Hned za vchodem je zlákaly prima skluzavky. Z jejich vršku byl ale vidět ještě lepší hrad. A z jeho cimbuří ještě lákavější vodní kanály. A westernové městečko. A koupání v potoce, pirátská loď, lanová hnízda a prolézačky mezi stromy. Alice by nás bývala hnala od jedné atrakce k druhé, jako kdyby den měl za chvíli končit. Nakonec jsme si je všechny v pohodě užili, i na kávu zbyl čas. Děti si odnesly úlovky v podobě vytěženého "zlata a drahokamů", malých drobností vylovených z útrob obřích škeblí a zdály se být dokonale spokojené.

Labutí jezero

Na oslavu čtyřicátin našich kamarádů se podařilo přichystat jedinečnou věc. Baletní vystoupení. Nápad se zrodil před čtyřmi týdny nad půllitrem piva po volejbale. V té době jsme ani netušili, o čem Labutí jezero je. Nastalo studování obsahu, hudby i baletu samotného. Během dvou týdnů jsme dospěli ke scénáři o čtyřech dějstvích a začali obsazovat role. Dopočítali jsme se k patnácti vystupujícím, až jsme se obávali, jestli zbydou nějací diváci. Jako zázrakem se podařilo veškeré účinkující pro věc nadchnout, dvě zkoušky v branické tělocvičně nám musely stačit na docizelování aranží, hudby, choreografie i kostýmů. Oslavenci se mezitím třásli hrůzou, co pro ně chystáme za ponížení a vůbec je nenapadlo, že tentokrát uděláme šašky jen sami ze sebe. Premiéra v hořickém areálu Menfis proběhla bez chybičky a předčila i naše očekávání. Výkony, hudba, nasvícení, kamery... obecenstvo ohromily a Labutí jezero se zapsalo velkým písmem mezi povedené akcičky.
 

Škola volá!

Holkám dneska kupodivu nedělalo problém vstát v šest hodin ráno. Jakmile se o zvalo první pípnutí budíku, i přes temné šero hned vyskočila Alice a v závěsu za ní se z pelechu vyhrabala i Klára. První zářijový den má zřejmě své kouzlo. Před školou jsme počkali na babičku z Přelouče, která si nenechá ujít školní premiéru žádného ze svých vnoučat. Klára nám brzy zmizela z očí a coby zkušená mazačka si šla po svém se svými kamarádkami. Když jsem se prodral do 1.C, Alice už seděla spokojeně uvelebená v poslední lavici společně s Lukášem Fišerem, Jirkou Jelínkem, Fandou Franclem, který ji bezmezně miluje a vypadala, že je v sedmém nebi...